Tma mě přijala bezvýhradně a stejně tak mě miluje. Tma je moudrost, nadhled a když budu naslouchat, tak mě vše naučí. Tma je jak rádce, průvodce a mudrc, vede mě do hloubky. Tma je matka. Tma se mi otevřela a řekla pojď dál a koukej, ale já nevidím, jsem jako slepé kotě. Ruce se staly mýma očima a uši nastoupily do služby.

Tma nebolí, je něžná, důvěrná, konejšivá, rozšafná. Tma mě objímá a najednou slyším i sněhovou krupičku za oknem, které je vycpané molitanem. Slyším každý krystalek, který zavadí o sklo. Ve tmě ztrácím své tělo a stávám se tmou. Tma mě neopouští ani ve sprše, ve tmě mi voda dává vzpomenout, že mám fyzické tělo. Ve tmě zmizí všechno a díky tomu tu můžu zanechat cokoliv chci, co se mi povede odložit. Co se stane ve tmě, to ve tmě zůstane.

Tma dává svobodu i volbu, dává čas i prostor. Tma mě neopouští. Tma mi dává poznat božský klid i mé ego, které se tu nudí a vymýšlí vylomeniny. Tma je smíření. Tma mi dovoluje zapomenout a vyrovnat se.  Tma je kouzelná, tiskne mě k sobě a laská mě, učí mě, jak najít cestu k sobě. Zapomněli jsme si vážit tmy, která nás po celá staletí provázela, zahnali jsme ji do skrytých koutů, sklepení a hlubokých chodeb, proto se odtud na nás děsivě šklebí a nahání nám hrůzu, zlobí se na nás, na lidi, že jsme její láskyplnou náruč přestali mít v paměti. Neznáme ji. Je to škoda, nesmírná škoda, tma je návrat ke kořenům.

Na počátku prý bylo slovo, myslím že na počátku byla tma.