Při pobytu ve tmě u nás můžete, stejně jako u některých dalších provozovatelů, poslouchat audio nahrávky. Jde o knihy, meditace či hudbu z našich zdrojů, či které si klienti sami přinesou. Osobně při svých pobytech poslouchám vždy, téměř každý den, ale v malé míře. Klienti k poslechu přistupují velmi různě, někdy ho až zatvrzele odmítají s tím, že se to při terapii tmou vlastně nesmí, většinou ho však využívají dle své aktuální potřeby.

Určitě není žádoucí zabíjet čas trávený ve tmě poslechem románů:) Nám se ovšem poslech vhodných nahrávek velmi osvědčil. Kromě vstupu opatrovníka, je to druhá jediná možnost, jak se dostanou ke klientovi myšlenky zvenčí, mimo všechno to, co se mu ve tmě honí hlavou. A je až zázračné, jak trefně poslech umí posunout přemítání klientů v jejích zásadních osobních tématech.

Závěrem přidám pro mne nejfantastičtější zážitek s poslechem klienta při pobytu. Šlo o klienta, který přišel na dva týdny a jehož rozpoložení bylo takové: prostě zamrzlé. Měl jsem obavu, zda vydrží a roztaje, tak jsem ho lákal na poslech, který odmítal. Nakonec povolil s tím, že mu můžu přinést nějakou vážnou hudbu, kterou možná využije..

Toho jsem využil a přinesl mu moji nejoblíbenější - 3. symfonii od Henryka Góreckého. Aniž bych mu, dle předchozí naší dohody řekl, co je to za hudbu. Pustil si ji, neznal ji, moc se mu líbila, roztál. Řekl, že při poslechu se mu vybavili dva obrazy. První obraz byl Památník dětí - obětí holokaustu v Izraeli, který je tvořen obrovským množstvím zrcadélek a v nich se odrážejících světel svíček. Druhým obrazem byl film týkající se cesty jednoho maldíka do tábora Treblinka.

Byl jsem velmi překvapen. Ač tuto Góreckého symfonii znám přes dvacet let, vždy mne fascinovala svou hlubokostí, gradacemi a výtrysky emocí. Až po letech jsem náhodou zjistil, že tato symfonie byla složena na počest obětí z Osvětimi..