Stačí žít všímavě?


Ať se snažíme žít všímavě jak chceme, většinu času fungujeme jako tělo s jakýmsi automatickým počítačem v hlavě. Můžeme ovlivnit to, na co budeme myslet? Můžeme ovlivnit to, jak se nám zahojí odřenina? Můžeme ovlivnit to, jaká emoce nastane po další nepříjemné poznámce naší ženy?

Oblíbeným doporučením k přiblížení se sobě bývá dostat se do přítomnosti. Velmi mocné! Každou volnou chvilku vyplňujeme vědomým dýcháním, jógovými pozicemi nebo pozorováním pocitů ve svém těle. Všímavě můžeme řídit auto, odemykat dveře, běhat, zkrátka cokoliv. Ne nadarmo se z „mindfullness režimu“ stal marketingový magnet, protože všímavě se dá dělat opravdu cokoliv...

Být v kontaktu se sebou je první krok. Dalším stupněm je neztotožňovat se s myšlenkami a hodnocením ve své hlavě. Tady už jsme na tenčím ledě. Náš vnitřní komentátor je neustále připraven vše uchopovat, škatulkovat a hodnotit. Jak mám nevěřit svým myšlenkám? Vytvořit si od nich odstup tím, že je budeme sledovat z pozice pozorovatele! Já nejsem ten, kdo myslí, já jsem ten, kdo to myšlení pozoruje!

Nyní pod námi led začíná praskat. Jak zůstat v kontaktu se sebou (v přítomnosti, uvědomovat si myšlenky a neztotožňovat s s nimi) a zároveň vědět, co mám dělat? Tady nastupuje přijetí věcí takových jaké jsou. Dobrým příkladem je počasí. My opravdu neovlivníme, jestli bude pršet, když jdeme na výlet. Ovlivníme, jak se budeme v dané situaci chovat. Věci jsou, jak jsou a ještě tak dlouho budou. Nezbývá, než to přijmout.

To už plaveme ve studené vodě. Jak si udržet bdělost a moudrost? V této situaci mi přijde nejmoudřejší požádat o pomoc. Žádáme o pomoc toho, ke komu může dosáhnout naše volání. Partnera, své silové zvíře, živly, energie, vesmír, Boha... Až když se dostaneme v životě do bodu, kdy je něco nesnesitelné (bolest, hlad, nespravedlnost, nemoc), tak naše volání má opravdovou sílu. V tomto nejistém a věčně se měnícím světě jsme ničím, vlajícím stéblem. Nebojme se žádat o pomoc...