Stále silněji a zásadněji vnímám určitý aspekt toho, o čem jsme spolu hovořili, schopnosti mentálně se stýkat s vlastním tělem, dotýkat se ho myslí. Nejkrásnější mi na tom připadá, že, jak se mi zdá, hlavním účelem této schopnosti je láska, kterou tím člověk svému tělu projevuje. Mám pocit, jakoby tělo nebo buňky v místě, kterého se myslí dotknu, vyloženě pookřály, poskočily radostí, že jsem si jich konečně všimla. Těla lidí žijí asi ve velké deprivaci a v jakémsi osamocení a nedostatku lásky ze strany duše, která je s nimi spojena. Mám pocit, že tělo každého člověka touží, aby se s ním mysl jeho "majitele" takto stýkala, takto splývala, byla s ním v jednotě ....
Je to podobné, jako u empatie k druhému člověku. Pokud s někým v určité situaci soucítím, tak se vlastně chvíli "tím člověkem stávám ". Jen tak jej můžu pochopit a přijmout. Samozřejmě tuto schopnost máme v běžném životě v určité více či méně omezené míře, ale může se to zlepšovat. Podobně se mysl ve chvíli, kdy se dotýká svého těla, tímto tělem jakoby stává. Mizí ta běžná oddělenost, dualita.
Takový vztah k vlastnímu tělu může vést ke zlepšení zdraví, ale třeba ani nemusí. Jak jsem se shodli, nejde o výsledek, nemá smysl dělat to účelově, smysl má samotný projev lásky......Podobně je tomu asi i s jídlem. Můžeme jíst zdravě, ale bez vnitřní lásky k sobě samému, ke svému tělu, to nemusí mít až tak velký efekt, může to být zase jen pouhá kalkulace - má dáti, dal. Pokud však tuto "dobrou" sebelásku v srdci chováme, pak naše tělo ví, že se nemusí bát ani potravin, které mu objektivně neprospívají a možná i škodí (tím nemyslím, že by se jimi člověk nacpával, ale nemusí z nich mít strach, pokud je sní.)

A ještě si stále více uvědomuji svobodu, kterou tma dává. Pro mě je v tuto chvíli tma svobodou. Možnost oprostit se od vizuality a vší podvědomé sebekontroly mě, mám ten dojem, vnitřně posílila a osvobodila. Mnohem méně přemýšlím o tom, co si někdo bude myslet o tom, co udělám, jak se zatvářím nebo jak se na něj podívám. Třeba pohled lidem na ulici do očí. Myslím, že to máme všichni - podívat se někomu v tramvaji do očí....to je výkon! Máme jakýsi nepatřičný pocit, říkáme si, co asi bude ten člověk myslet, jak si to bude vysvětlovat. Ten úkon od nás vyžaduje poměrně velkou mentální sílu. Teď se dívám lidem na ulici do očí a nemám z toho žádnou "pachuť sebekontroly" a v těch očích vidím zajímavé věci. Sklidila jsem už plno úsměvů. Jakoby na to lidé podvědomě čekali.
Dříve jsem se taky někdy odhodlala, ale přesto, jakoby "ego" překrylo vše a v pohledu těch lidí jsem nenašla nic zajímavého, takže mi přišlo zbytečné to dělat znovu. Teď jakoby spadla jakási neviditelná clona, kterou nám "já" dává před oči, abychom, i když se odhodláme a podíváme někomu na ulici do očí, stejně nic nezahlédli. Lidé jsou zajímaví a v jejich očích lze ledasco spatřit.
Shrnuto: mohu být k lidem velmi otevřená (což je i pohled do očí), pokud mám pro ně i pro sebe v srdci dostatek svobody (tj. nehodnotím se podle jejich hodnocení, nehodnotím je, nemám sklon brát si různé jejich projevy osobně).